Trasa: Skalice - Morávka Bebek - Slavíč - Morávka střed - Kotař - Prašivá - Vyšní Lhoty - Morávka..., předem neplánovaná, výsledek řady spontánních rozhodnutí, vzdálenost ujetá na kole: 70,2 km, čas strávený v sedle: 4h 21min, průměrná rychlost:16,2 km/h, maximální: 53,2 km/h...(tak malá, neboť s námi nejela sebevražedkyně KačaS:-))) 

Vyjeli jsme o něco později (neboť Colin ještě nalézal své ztracené cykloboty), setkali se v centru Morávky (kupodivu jsem se trefila hned napoprvé, tentokrát žádná "zkratka" přes Čeladnou). Pár minut po desáté už jsme společně a statečně šlapali až na samý konec Morávky, a ještě dál, kam už nejezdí žádné busy a "lišky dávají dobrou noc". Počasí slunečné, svěží vzduch, božský klid, inspirující výhledy, nikde ani živáčka... jen to bylo pořád do pořádného kopce! Nicméně po vydatném občerstvení lesními jahodami už mi to tak náročné nepřišlo. Mňam! Na chvíli jsme jeli i po neznačených stezkách, vedeni pouze intuicí (a mým "dokonalým" orientačním smyslem:-)). Ještě chvíli jsme si užívali překrásného ticha a naprosté absence civilizace, než se na nás začali valit "kopřivničtí drtiči". Podle čísel na cedulkách jich bylo min. 700 (a to jsem Colinovi tvrdila, že je to málo frekventovaná trasa). Cesta přestala být asfaltová a my jsme si sáhli trochu na dno (Lukáš na dno přitažlivé zelenohnědé kaluže, vážně nechápu, co tam dělal, asi zkoumal kvalitu bahna:-)). Poslední úsek na Slavíč byl opravdu "výživný", ale vidina oběda vysoce motivující! Naštěstí jsme to stihli dříve než většina drtičů (kteří málem za každým stromem vyměňovali duše), takže jsme hned mohli doplnit kalorie (za námi už fronta až ven!). Odměnou za drsný stoupák byl úžasný dlouhý a poměrně rychlý sjezd zpět do srdce Morávky. Následovala rekreační projížďka kolem řeky, krátká návštěva mého bratra s přítelkyní, během které jsme zjistili, že se nám vlastně ještě nechce domů. Tak co? Dáme ještě jeden kopec? Lukáš se nechal velice lehce vyhecovat, jenže já hned vzápětí němě žasla nad vlastními nápady. Kde se tu vzal ten strmý vrchol? Zachránil nás (spíše mě) Ateliér s horkou čokoládou a švestkovým pivem. Colin si popovídal se všemi psy v okolí (i když jeho nejoblíbenějším zvířetem se zdá být lama, neboť ji v řeči často zmiňuje:-)), já vrátila dechovou frekvenci do normálu. A hurá na Kotař! Tam jsme se jen svalili do trávy a nechali hladit slunečními paprsky. Idylka moc dlouho netrvala - začali se opět rojit drtiči z Kopřivnice! A mě navštívil další chytrý nápad! Vždyť na Prašivou jsou to jen 4 km a určitě, to jsem si jistá, je to dolů z kopce. Svůj fatální omyl jsem pochopila brzy, když jsme spolu s drtiči šplhali do ještě brutálnějšího svahu, než byly všechny předchozí. Ale nesesedla jsem ze sedla a dokonce předjela pár drtičů! Radovala jsem se krátce! Při pohledu dolů mi trošku ztuhla krev v žilách, zvlášť ty ostré šutry a kořeny stromů... Ani nevím, jak jsme se ocitli na Prašivé, to byla vskutku úleva! Poslední doplnění energie (houpačky mi bohužel okupovaly malé děti:-(() a závěrečný sjezd - konečně opět po asfaltu! Z Morávky do Skalice jsem se už pro jistotu nechala dovézt autem, překvapivě mi to ten den stačilo:-)) Ale bylo to moc fajn, že jo, Coline? (Můžeš se dnes hýbat???)